Máte správně větranou střechu ?

Na našem trhu je obrovské množství různých druhů střešních krytin určených do šikmých a strmých střech,  které zároveň mají nejen různý bezpečný sklon, ale i různý způsob montáže. Pro naprostou drtivou většinu těchto krytin však platí požadavek, aby pod nosnou vrstvou krytiny (laťování nebo bednění) byla vytvořena ventilační vzduchová mezera. 

Obecně můžeme takové střešní pláště rozdělit na paropropustné a větroprodyšné skládané střešní krytiny (pálené, betonové, vláknocementové, keramické apod. střešní tašky, dřevěné šindele, břidlice, …), a střešní krytiny které svoji vrstvou vytvářejí sice skládaný, ale neprodyšný střešní plášť (bitumenové šindele, velkoplošné či maloplošné plechové krytiny, falcované plechy, skládané plastové krytiny, apod.).

Ventilační vertikální vzduchová mezera pod střešním pláštěm je potřeba buď pro zajištění životnosti nebo stálého vzhledu použitého střešního pláště nebo zároveň pro zajištění bezproblémového odpařování vodních par ze zateplené konstrukce či prostoru pod střešním pláštěm. Tj. ventilační mezera zajišťuje aby nedocházelo k degradaci střešní krytiny (koroze, delaminace vrstev, vápenné výkvěty na povrchu střešní krytiny, spodní rozpad, degradace tvaru, degradace vzhledu,…). Zároveň ventilační mezera zabezpečuje aby pod střešní krytinou či na nosných konstrukcích krytiny (latě, bednění, krokve,…) nevznikaly neodpařitelné kondenzace vodních par aby tak bylo zabráněno vzniku plísní, hnilob a jiné koroze, a rovněž aby nedošlo k destrukci funkce použitých tepelných izolací navlháním od těchto neodpařitelných kondenzací.

Hlavní zdroj vodních par se totiž pod střešní plášť dostává z vnitřního prostředí domu. A to buď přímo průnikem vodních par přes zateplený strop či šikminu z vytápěného podkroví, kde parozábrana v těchto zateplených konstrukcích jen částečně reguluje (omezuje) vstup vodních par do zateplené konstrukce, nebo přes paropropustný strop ze spodního vytápěného interiéru do studeného půdního prostoru.

Správně fungující konstrukce by tedy měla odpovídat jak pro stránce normy „ČSN 731901 Navrhování střech“, kde jsou dimenzace ventilačních mezer doporučeny, tak po stránce „ČSN 730540 Tepelná ochrana budov, část 2 Požadavky, hlava 6 Šíření vlhkosti konstrukcí„ kde požadovaná možnost odpařování vodních par z konstrukce musí být vždy větší než je možnost jejich kondenzace uvnitř konstrukce. A právě možnost odpařování vodních par z konstrukce je zejména u neprodyšného střešního pláště plně závislá na správně fungující ventilační mezeře pod střešní krytinou.

Ventilační mezera však může fungovat jen v tom případě, pokud může dostatečným otvorem dole do mezery vstoupit venkovní vzduch, nepřerušeně proudit ve vlastní mezeře o dostatečné tloušťce až k vrcholu střechy, a u vrcholu střechy nějakým ventilačním elementem (ventilační taškou či ventilačním hřebenáčem s dostatečnou ventilační kapacitou – otvorem) se z ventilační mezery dostat zpět do exteriéru. A to zvlášť pro každé pole mezi krokvemi či kontralatěmi, na kterém střešní plášť leží. Tj. obdobně jako to funguje u komínu, kde dole je otvor pro vstup od kamen, v komínu nepřerušené proudění vzduchu až k vrcholu, a otvor na vrcholu komínu pro výstup vzduchu do exteriéru.

Dimenzace tloušťky ventilační mezery pak záleží zejména na sklonu střechy, tj. podle toho zda sklon střechy je < 5°, 5°-25°, 25°-45° či > 45° a zda ventilační mezera má řešit jen pronikající vodní páry či také provozní či zabudované vodní páry uvnitř konstrukce. Dále tloušťka ventilační mezery závisí na délce střechy od vrcholu střechy (hřebene) ke spodnímu okraji (okapu), kde pokud je tato délka střechy delší jak 10 m, pak za každý další délkový metr přesahující délku 10 m se tloušťka ventilační mezery navyšuje o 10%. Tj. v případě délky sklonu např. 15 m, se tloušťka ventilační mezery navyšuje o 50%. Viz. tabulka větrání střech.

Obdobným způsobem je závislý i výpočet velikosti otvorů pro vstup a výstup vzduchu, kde se pro výpočet otvoru používá příslušný koeficient, kterým se dělí větraná plocha střechy.

Vezměme pro příklad střechu s délkou sklonu 6 m, tj. kde nad jedním metrem kraje střechy se k vrcholu střechy nachází plocha 6 m2 = 60.000 cm2, kterou je potřeba odvětrat, přičemž ve střešní skladbě není provozní či zabudovaná vlhkost.

a) pokud tedy bude sklon střechy < 5°, pak u takové střechy je potřeba tloušťka ventilační vzduchové mezery min. 100 mm, a otvory pro vstup vzduchu jsou potřeba o velikosti 600 cm2 na každý metr spodního okraje a vrcholu střechy. Plocha 60.000 cm2 se totiž dělí koeficientem 100.

b) pokud tedy bude sklon střechy 5°-25°, pak u takové střechy je potřeba tloušťka ventilační vzduchové mezery min. 60 mm, a otvory pro vstup vzduchu jsou potřeba o velikosti 300 cm2 na každý metr spodního okraje a vrcholu střechy. Plocha 60.000 cm2 se totiž dělí koeficientem 200.

c) pokud tedy bude sklon střechy 25°-45°, pak u takové střechy je potřeba tloušťka ventilační vzduchové mezery min. 40 mm, a otvory pro vstup vzduchu jsou potřeba o velikosti 200 cm2 na každý metr spodního okraje a vrcholu střechy. Plocha 60.000 cm2 se totiž dělí koeficientem 300.

d) pokud tedy bude sklon střechy > 45°, pak u takové střechy je potřeba tloušťka ventilační vzduchové mezery min. 40 mm, a otvory pro vstup vzduchu jsou potřeba o velikosti 150 cm2 na každý metr spodního okraje a vrcholu střechy. Plocha 60.000 cm2 se totiž dělí koeficientem 400.

Upozornění : plocha nasávacího otvoru je však myšlená jako plocha pro neomezený vstup vzduchu. Pokud je plocha otvoru kryta nějakou mřížkou, je potřeba nadimenzovat otvor s mřížkou tak, aby byla kalkulována ta plocha vzduchu, která není omezena materiálem mřížky.

Dimenzaci ventilační mezery pro skládané větroprodyšné a paropropustné střešní pláště může být i nižší, avšak v drtivé většině výrobci či dodavatelé příslušné střešní krytiny, požadují ventilaci obdobnou výše uvedenému, protože tato kapacita ventilace přímo ovlivňuje životnost a bezproblémové fungování použité střešní krytiny. Tj. instrukce výrobce střešní krytiny je pak závaznější, než je nejnižší požadavek normy pro danou konstrukci střechy.

Nutno je však si uvědomit, že střešní skladba může mít nejen jednu ventilační mezeru, ale i dvě ventilační mezery.

V prvním případě (tzv. dvouplášťová skladba) je 1 ventilační mezera vytvořena jen mezi podkladem střešní krytiny a pojistnou hydroizolací v případě, kdy je jako pojistná hydroizolace (chránící tepelnou izolaci) použita vysoce paropropustná membrána a zároveň i případné bednění, na kterém membrána leží, musí být paropropustné, tj. ideálně prkenné. Ventilační mezeru pak většinou vytváří výška kontralatě. Viz. obr. 2 plášťových skladeb.

Ve druhém případě (tzv. tříplášťová skladba) kde je jako pojistná hydroizolace (chránící tepelnou izolaci) použit nízko paropropustný materiál (nekontaktní mikroperforovaná či antikondenzační fólie, kontaktní ale nízkodifúzní fólie nebo lepenka na bednění), nebo kde bednění pod pojistnou hydroizolací je vytvořeno z nízkodifúzní desky (např. OSB, GSB, MFP,…), pak je nutno ventilační mezeru vytvořit jak nad pojistnou hydroizolací, tj. pod nosnou konstrukcí střešní krytiny, tak i pod fólií či bedněním s nízkodifúzní fólií či lepenkou či bedněním z nízkodifúzní desky. Viz. obr. 3 plášťových skladeb.

Upozornění : Pokud je pojistná hydroizolace aplikovaná přímo na krokvích a jen přesah střechy je s bedněním na horní ploše krokví, pak musí být provedeno :

Viz. foto OK bednění přesahu 2

Mezi vysoce difúzní membrány patří např. membrány Jutadach, Jutatop, mezi nekontaktní fólie např. Jutafol D a Jutacon, a mezi nízkodifúzní kontaktní fólie např. Jutafol DTB 150.

„V případě nesprávného provedení střešní skladby pak konstrukce může dopadnout jako na  níže uvedených fotografiích (plísně, hniloby, výtoky kondenzací do interiéru).“

www.juta.cz