Realizovat své sny v originálním interiéru

Často se říká, že se historie neopakuje. Pokud si vzpomínám, nikdy ale nebyla řeč o tom, že by to platilo i pro rodinnou historii. Jistě, tyto malé dějiny své velké dějepisce nemají, proto si musí vystačit s ústním podáním nebo s rodinnými legendami vyprávěnými např. u nedělního či svátečního stolování. Aby jste mi dobře rozuměli, nejsem kdovíjakým přívržencem takovýchto literárně okřídlených úvah, ale v naší rodině se skutečně něco podobného stalo.

 

Svou první restauraci jsem otevřel v době, kdy mi ještě ani nebylo dvacet let. Mladý, trošku namyšlený suverén, plný zdravé drzosti, obrovských plánů a odvahy – rozbít bank v odvěkém běhu světa. Bez snahy ochránit sám sebe. Práce jsem se nikdy nebál, dokázal jsem se stejně tak postavit ke sporáku, jako k obchodnímu plánu a lidi jsem dokázal nejen vyslechnout, ale i oslovit. Začalo se mi dařit, proto jsem po určitém čase zvažoval rozšířit podnikání i jiným směrem. Podnikl jsem tedy i cestu do manželství – především díky své ženě, je to do dnešního dne cesta vydařená a velmi smysluplná.

Dnes je to všechno již historie, ale téma opakování je právě nyní na samém začátku. Před časem se ve dveřích koupelny objevil syn, zůstal mlčky stát na prahu a hleděl na mou neoholenou tvář v zrcadle. Nestačil jsem ani vzít do ruky holící strojek, když mi oznámil, že si chce otevřít svou vlastní restauraci – tudíž, že z té naší odejde. Podíval jsem se mu do očí a bylo mi hned jasné, že to nemá vůbec žádný smysl, mu jakýmkoliv způsobem odporovat. Historie se začala opakovat, i když synovi již bylo něco málo přes dvacet – jako bych viděl sám sebe.

 

Musím se přiznat, že od toho dne mne náš potomek vlastně neustále překvapoval a to pouze v dobrém. Vše měl do puntíku promyšlené, doladěné a zorganizované. A tak jsme již za několik dní stáli před právě dokončenými novostavbami obchodního pointu blízko centra města. Ani jsem nestačil vyslovit svoji první otázku – a již jsme vstupovali do velkých prostorů v přízemí jedné z budov. To místo bylo opravdu krásné a já na okamžik zalitoval, že nejsem na místě syna –  před očima mi  běhaly obrázky – jakým způsobem by se dala nová restaurace zařídit a rozběhnout. Z mého snění mne brzy vytrhl syn s větou, s kterou jako by mi četl mé vlastní myšlenky. Prohlásil, že chce mít podnik v industriálním stylu s jemným nádechem luxusu.

Seděli jsme na balících s neotevřenými obkladačkami, pili kávu z nedalekého bistra a já jsem se zadostiučiněním poslouchal synovy plány a představy. V první řadě mi zdůvodňoval, proč právě chce mít v restauraci industriál ve spojení s vyváženou troškou luxusu. Důvody byly vcelku jednoduché a logické.  Tyto nové obchodní budovy totiž při prvním pohledu vypadaly jako by byly postavené z pálených červených cihel. Nedaleko se tyčily komíny jakési bývalé továrny a celková atmosféra tohoto místa připomínala dávno zaniklé tovární dvory – uzavřené, ale ve svém technicky čistém jazyce byly vlastně velmi intimní.

 

Nebudu vůbec skrývat, že mne vždy industriální styl lákal a dlouho jsem s ním koketoval i v mé restauraci. Bohužel, moje dlouholetá klientela a vytvořená tradice mě příliš mnoho změn nedovolovala, tím spíše, že se nevyplácí hazardovat s dobrým jménem. Zůstal jsem tedy věrný tradici, ale syna jsem v jeho volbě podporoval všemi deseti. Vždyť industriální styl byl a je nevýslovně působivý a v každém případě i navýsost zajímavý.

Vždyť už jen ten jeho původ a estetické zdroje – představte si ty autentické železné tovární konstrukce, rozlehlé dílny, neomítnuté stěny, množství betonu či cihel, ostré světlo masivních a velkých lamp – všude kolem pouze samý kov, hrubé tvary, řinčící řetězy a nebo hrbolaté nýty spojující rezavějící pláty oceli. Styl, který našel inspiraci v industriálním světě, a který je na první pohled neslučitelný s interiérem pro bydlení, odpočinek nebo pro restauraci.

 

Samozřejmě, že syn věděl, že v takové novostavbě nenajde žádný odhalený beton, zvonivé cihly nebo lety poznamenané kovové konstrukce. Takto promyšlený vzhled ovšem lze docílit speciálními obklady, které spolehlivě imitují cihlu, popřípadě využitím betonových stěrek. Struktura takto designového prostoru ve své podstatě spoléhá na přítomnost původních věcí z nějaké továrny nebo dílny v kombinaci s výsostně moderními prvky.

Surové materiály, jakými jsou kov, ocel, beton či cihla výborně vyváží a stabilizuje dřevo. Dá se položit jako podlaha nebo obklad na stěny či strop. Pochopitelně, že dřevo má své místo i v oblasti nábytku, ať už se jedná o moderní kusy nebo designérské solitéry.  Jsou vyhledávány zejména staré a starší dřevěné skříně, židle, komody, pohovky nebo registrační police. Nejvíce je oceňováno, pokud takový nábytek je pokryt přirozenou mnohaletou patinou, škrábanci a vlivy generací, které jej používaly.   

 

 

Kdysi dávno jsem poměrně intenzivně pátral po příčině, nebo spíše po vzhledu těchto „rezavých“ trubek, popřípadě po kovových skříňkách v těchto interiérech. Na první pohled mi bylo jasné, že autentická rez to určitě nebude. Až poté jsem objevil přípravek pod názvem Corten, který téměř k nerozeznání imituje zkorodovaný vzhled předmětů. Dokonce má i svůj marketingový přívlastek – foxysteel – rezavý jako liška. Při naší debatě na krabicích s obkladačkami se mi podařilo syna úspěšně „nachytat,“ neboť o ničem takovém ještě neslyšel. Myslím si, že jsem mu nasadil pořádného brouka do hlavy.

Jednou ze srdečních záležitostí dobře vyváženého industriálního stylu jsou svítidla. Velmi často se používají autentické lampy visící na řetězech, které v sobě mají nepopíratelný šarm minulosti. V prostoru svoji roli sehrávají i stojací lampy z mosazi, černého kovu nebo bohatě chromované. Za hrdinu mezi světlem a tmou bývá nejčastěji pasováno svítidlo s ochrannou mřížkou, které téměř ikonicky ztělesňuje industriální styl a jeho elementární východiska.

 

Mimochodem, zdálo se mi, že zásady a východiska, které náš styl charakterizují, ten můj kluk celkem dobře a s přehledem zvládá, přesto jsme o nich vášnivě diskutovali, a to po pravdě řečeno, vyžadovalo další kávu. Obecně se dá říci, že tento styl by měl pracovat s mixem původního a přiměřeně moderního.

 

 

 

Nesmírně se hodí, pokud můžeme v daném prostoru využít původní rozvody vody, plynu nebo elektřiny – tedy ponechat „na očích“ všechna ta potrubí, pojistné ventily, kovové kolena, různé hadice, elektro-kabely nebo různé nosiče. Je pochopitelně velmi nutné všechny adekvátně zaslepit, zablokovat a vzhledově přizpůsobit náladě interiéru. To znamená použít barvu nebo jiný atraktivní povrch. Barevnou úpravu si žádají rovněž stěny, často se přitom jedná o bílou nebo šedou, pokud nezvolíme pouze holou cihlu nebo beton.  

 

Podlaha může mít různý povrch. Ceněno je dubové, lety opotřebované dřevo, které dokáže skvěle ladit s okolím. Samozřejmě se dá spolehnout i na upravený litý beton, nejrůznější druhy vysoce zátěžových dlaždic, nebo na vinil, popřípadě na jiný průmyslově dostupný povrch. Samotná okna mají vysoké privilegium ve své velikosti a povaze. Většinou se jedná o velké okenní výplně v kovovém rámu, popřípadě luxfery nebo skleněné tvarovky.

Kapitola nábytku má v tomto příběhu o stylu, klíčové místo. Využívá se totiž kombinace minulosti se současností, což znamená, že zde například najdeme kovovou skříň z bývalé továrny s ceněným kusem starožitného křesla, ale i super moderní židle spojené se stolem z někdejší stolařské dílny. Principem je rovněž nadměrně velké sezení, často uprostřed prostoru, velké obrazy, plakáty či kovové tabule. Téměř povinnou normu představují retro spotřebiče – často z nerezu, velké množství polic, skříněk a odkládacích prostorů. Žádanou tečkou, či spíše akcentem bývá plochý televizor zavěšený na betonové stěně, popřípadě originální, ve většině případů hříšně drahý designérský skvost, který ducha tohoto industriálního prostoru „vystřelí“ o několik světelných let dopředu. 

Takže všechny tyto a mnohé podobné informace jsme v tento den probírali se synem a přitom jsme úplně zapomněli na čas. Vyrušil nás neodbytný synův mobil. Nakonec z něho vypadlo, že se zde máme sejít s paní Pavlínou Lipkovou z firmy ORIGINE INTERIER DESIGN, návrhy, realizace interiérů restaurací Brno, která bude řešit design nové restaurace, a kterou si syn vybral z vícero oslovených tvůrců. Asi za hodinu, nebo o nepatrně delší chvíli se ukázalo, že to byla skutečně správná volba a já byl za to na syna patřičně pyšný.

Paní Lipková projevila nejen odbornost, empatii a schopnost naslouchat, ale celou naší debatu posunula novým, trošku nečekaným směrem. Souhlasila – industriál určitě, ale prostoru značně prospěje, pokud získá nepatrný nádech luxusu. Syn na mne hleděl trochu překvapeně, ale když zazněl argument, že večeře při svíčkách potěší každou ženu, a to tím spíše, když na ni „dýchne“ kousek luxusu – bylo rozhodnuto.

Dnes, když už je celá – náročná, ale krásná práce – završena a synův podnik se celkem dobře rozběhl, občas přemýšlím nad jednotlivými kroky, které nápady a řešení paní Lipkové přivedly k životu. Paní designérka nám v nejlepším slova smyslu předvedla, že je ženou na svém místě a teprve po čase oceňujeme její předvídavost a vyváženost každého použitého nápadu.

Například podlaha – synovi navrhla trochu netradiční šedou barvu. Vzpomínám si dobře, že mu tento koncept zrovna nešel pod nos, ale dostatečné množství argumentů ho nakonec přesvědčilo. Hotová dlažba si v prostoru restaurace našla své místo, a to jak zvoleným materiálem, tak i svým odstínem. Vůbec nepůsobí chladně a odtažitě, jak syn ve slabé chvilce prorokoval. Její povrch byl navíc zdrsněný, což je cenným vkladem nejen pro bezpečnost hostí i personálu, ale díky tomu dlažba přináší do místnosti mnohem více měkkého světla. 

Klíčovým rozhodnutím ovšem bylo rozdělení celé restaurace na dvě části. Každá tak získala svůj osobitý charakter, jedinečné a původní prvky – v konečném výsledku si společně velmi rozumí a perfektně se doplňují.

První z nich vás přivítá krásným barem řešeným ve tvaru oblouku, což poskytuje dostatek prostoru pro hosty a pro personál. Nějaký ten čas jsem za barovým pultem stál, takže dokáži ocenit slova – jako jsou funkčnost, vzhled a celkový design takového místa.

Samotná konstrukce baru byla vytvořena z bílého lesklého materiálu a celou jeho čelní stranu lemuje plastický ornament, který vzhledově připomíná sněhové vločky a evokuje skutečnou romantiku, luxus a pohodu v každém směru. Stejný materiál i dekor byl také použit na stolky v blízkosti baru. Ještě několik slov k přední části baru. Výtečným nápadem bylo použití světle šedého měkkého koženého čalounění , které hosty láká zabořit do něj kolena a vést příjemný rozhovor při skleničce něčeho dobrého… 

Barové židle, stejně jako židle u stolků v místnosti jsou zákaznicky vděčné a nikdy nestárnoucí tonetky, přičemž hostům nabízejí melírované šedo-krémové čalounění. Pozor, v restauraci mého syna najde host i pohodlné široké a bohatě čalouněné křesla, které dotvářejí atmosféru v druhé místnosti. Pro doplnění – přímo proti baru se lze posadit na vyvýšenou lavici ve stejně šedivém odstínu jako mají křesla, přičemž zákazník má k dispozici stolky s bílou lesklou deskou.

Velmi působivým dojmem disponují použité závěsy. Je jich zde několik a nejsou umístěny pouze na oknech. Visí také na stěnách a tím celý prostor přirozeně rozdělují a zároveň zútulňují. Skutečně parádním místem je cihlová stěna, která zabírá velkou plochu a synovu restauraci proměňuje od základu. Jejím velkým kladem je především autentická cihlově červená barva, která úžasně kontrastuje se šedivými a bílými prvky, čímž posouvá využívanou atmosféru industriálnosti do sféry pohodlí a výjimečnosti.

 

 

Lustry a lampy jsou z černého kovu, ale v žádném případě nepůsobí masivně. Tvarově jsou spíše křehké a jemné – zdobí je stylizované kapky ze skleněného křišťálu. Už jen tyto dvě položky rýsují linii luxusu. K nim se přidávají zrcadla, které v místnosti našly své trvalé místo. Dvě z nich kopírují postavení vchodových dveří. Stěnu za barem dotváří velkoplošné podlouhlé zrcadlo, které zároveň tvoří polici na skleničky a láhve.

Druhá místnost synovy restaurace však nabízí zcela jiný druh osvětlení a vlastních svítidel. Mají tvar válce stříbřité barvy a jejich stínidla byla vytvarována ze saténové textilie, takže se v prostoru matně lesknou. I když jsou v tomto prostoru stylově odlišným prvkem – při celkovém pohledu do sebe vše krásně a dokonale zapadá a vytváří očekávaný dojem jedinečnosti a lákavých chvil dokonalého relaxu. 

Když dnes občas zavítám k synovi a sedím v jeho restauraci – oprávněně nabývám dojmu, že se moje slova o opakování rodinné historie skutečně potvrzují. Musím přitom chlapsky přiznat, že tato forma reprízy mne až netušeně dojímá a obzvláště těší. A ještě něco – vlastně se již nemohu dočkat jak se projeví můj první vnuk, to když nedávno seděl tatínkovi na kolenou a ještě nesrozumitelně, ale očividně vášnivě komentoval interiér rodinné restaurace…