Delší dobu plánovaná rekonstrukce – našeho, lety unaveného domu, vyústila pro nás pro oba v několik vzájemně propojených, a dodávám nejednoduchých rozhodnutí. Tak jako kdysi, i dnes bylo poměrně těžké určit, zda upřednostnit rozhodnutí prioritnější nebo náročnější. Vnímali jsme je totiž, obě jako prvky jedné skládačky – nové tváře našeho společného bydlení. Důraz jsme jednoznačně od samého začátku kladli na výběr nejlepšího konceptu, na druhy zvolených materiálů a v neposlední řadě také na finanční náklady a termíny realizace.
Pokud ale přece jen něco rezonovalo silněji a naléhavěji, byly to zřejmě otázky vizuální formy nových interiérů a jejich designového vybavení. Dokonce si myslím, že právě tu byl ukrytý, i když nahlas nevyslovený důvod, proč jsme nakonec začali hledat profesionálního a zkušeného designéra.
Oba jsme strávili až příliš mnoho společného času nad výběrem vybavení bytu, a téměř vždy jsme začali ostře narážet na odlišnost vkusu, osobní preference určitého stylu nebo zvolenou barevnost a jeho další využití. Pokud se vrátím na začátek, v konečném důsledku se tak jednalo o vůbec nejdůležitější rozhodnutí celé rekonstrukce – nalézt vzájemnou shodu. A konečný výsledek? Naše dva protichůdné a nesourodé styly, se díky pomoci vynikajícího designéra dokázaly protnout v jednom funkčním a působivém celku. Zřejmě i v tomto případě platí, že rozpor dvou hlasů může sjednotit až ten třetí. A to přesto, že jsme již pomalu ztráceli naději.
Vůbec tím prvním a hodně náročným oříškem, byl pro nás samotný půdorys bytu a úporná snaha využít všechny jeho prostory tak, abychom časem nemuseli v celkové dispozici dělat příliš náročné a radikální změny. Plánujeme sice rodinu, ale určitě neplánujeme další rekonstrukci. Je vcelku pochopitelné, že ženský pohled na bydlení nikdy nebude odrážet ten mužský, a naopak. Naráželi jsme tak na mnoho limitů, které však nepramenily z tvrdohlavosti prosazovat si vlastní názory, ale pouze z čisté ješitnosti. Tyto hranice především souvisely s často používaným slovním spojením a mnohé vyjadřující metaforou – žena je z Venuše, muž z Marsu. Zkrátka, nedařilo se nám vtěsnat dvě odlišné představy o bydlení – do prostoru jednoho domu.
Pro malou, i když celkem neoriginální ilustraci – to, co většinou žena v bytě vnímá jako podstatné, muž sice chápe jako zajímavou možnost, kterou ovšem lze využít, ale také třeba nevyužít. Na druhou stranu to, co muž považuje za nápadité a vtipné, žena dokáže striktně odmítnout a označit za projev nevyspělosti nebo nezodpovědnosti vůči rodině. Prostě, začali jsme nabývat pocitu, že zůstaneme trčet na místě.
Ale nyní bez dramatizování. Společně jsme prolistovali snad všechny známé webové stránky o bydlení a designu interiéru, našli jsme jména mnoha bytových architektů, ale stále dokola hledali. Nakonec jsme i díky dobrým referencím od přátel, objevili jméno paní Lipkové a její firmy ORIGINE INTERIER DESIGN, designový nábytek Brno, návrhy a realizace interiéru domu. Portfólio a kvalita realizovaných zakázek nás přesvědčili, a proto jsme se tedy rozhodli oslovit s naším zamotaným „Mars-Venuše“ projektem právě tuto firmu.
Už na samém začátku bylo cítit, že se naše složité a náročné představy dostaly do těch správných rukou. Obávali jsme se, zda bude vůbec možné skloubit to množství různorodých úvah a nápadů do jediného harmonického celku. Manželka má ráda například vintage styl a historizující prvky interiéru. Pro mne je zase spíše favoritem skandinávský styl, který vyniká tvarovou účelností, je plný funkčnosti a barevné strohosti. Jak jsem se již zmínil, designérku nečekalo vůbec nic jednoduchého.
Paní Lipková však dokázala, že je zkušená profesionálka, která disponuje potřebným nadhledem, ženským šarmem a pověstným šestým smyslem. Podle nás obou – svůj úkol zvládla na jedničku a působivě. Například vintage design kuchyně, který si již kdysi dávno vysnila moje žena, šikovně a vynalézavě zkombinovala s mým „skandinávským stylem.“ Soulad se dostavil téměř okamžitě a funguje překvapivě dobře, snad dokonce až výborně.
Na druhou stranu, charakter přízemí zůstal vcelku jednoduchý a nad míru praktický. Paní designérka totiž navrhla do předsíně i na chodbu dostatek úložných prostorů v podobě vestavěných skříní. Oba jsme tento krok přivítali, neboť nejsme zastánci zlidovělé teorie, že věci mohou být všude a v jakémkoliv množství – jen je potřeba vědět, kde jsou klíče od auta, peněženka nebo třeba televizní ovladač. Vestavěné skříně se tak dokonale postarají o přehled ve věcech a předmětech, které spoluvytvářejí naší domácnost, ale co je hlavní, nebudou překážet v prostoru obývacího pokoje.
Mimochodem, náš obývák. Návrh respektoval naši, přeci jenom nějakou obecnou shodu, že prostor chceme ponechat maximálně vzdušný, který bude příslibem volnosti. Musí se v něm nejen příjemně posedět s přáteli, ale též pohodově relaxovat, a to bez toho, aby člověka o samotě cokoliv rozptylovalo. Jak jsem se již zmínil, jídelní nábytek byl paní Lipkovou navržen v rustikálním vintage stylu, což samozřejmě manželka přijala s notnou dávkou uspokojení. Aby ovšem byla tato část informace úplná, je třeba dodat, že použitý vintage styl svou barevností prostor obývacího pokoje nijak neruší, spíše jej decentně doplňuje a umocňuje.
Otázka kuchyně nás s manželkou potrápila nejvíce. Marně jsme se pokoušeli nalézt alespoň nějakou shodu dvou možných řešení – otevřená nebo uzavřená kuchyně? Vařím totiž hrozně rád a myslím si, že více než dobře. Pro mne kuchyně byla, a měla by i zůstat, tak trochu magickým a čistě privátním místem. Pohár červeného, skvělá samota a vůně koření. Jsem jenom obyčejný chlap, a proto nemám příliš rád, když se mi kdokoliv dívá pod ruce, vede všelijaké zbytečné řeči a zdržuje mne. Dveře jsem proto vnímal jako pojistku pro můj svět za sporákem.
Manželka naopak viděla věci spojené s kuchyní, jako důstojná reprezentantka ženského pokolení a budoucí matka. Moje představy shodila ze stolu a jednoznačně vyžadovala, aby kuchyňský kout zůstal zcela otevřený a zároveň propojený s obývacím pokojem. Tyto argumenty se daly těžko vyvrátit. Ten první se týkal návštěv – bylo přece nepředstavitelné, aby naši hosté seděli „pouze v obýváku,“ což podpořila úvahou, že si při otevřené kuchyni stále můžeme povídat a vidět se, i když budeme, jeden nebo druhý například připravovat kávu. Druhý a velmi pádný argument se týkal dětí. Pokud bude kuchyň a obývák propojen v jeden celek, zůstanou ji děti na očích a nebudou se nám „motat“ pod nohama a nedej bože, pod vařícími hrnci.
Asi je zcela jednoduché uhodnout, jak jsem ve finále obstál proti argumentům manželky, která navíc našla pevnou oporu v ženském pohledu paní designérky. Proto je dnes kuchyně propojená s obývacím pokojem. Vařit jsem sice nepřestal, ale na sporáku se brzy začne vařit pro tři, takže otcovský instinkt mi pomohl překonat i tuto „mega“ překážku. Ale nyní vážně.
Výsledky práce paní Lipkové nám vlastně pomohly dvakrát. Společně s manželkou jsme se naučili hledat rozumné kompromisní řešení, ale co je hlavní – získali jsme precizní a stylově vyvážené zařízení našeho interiéru. No, pro mne ještě maličkost, či spíše podstatná maličkost. Pochopil jsem, že skutečně dobrý a zkušený designér dokáže spojit i dvě, celkem výrazně protichůdné představy o dizajnu jedné domácnosti, a ty naše přesně takové byly.
